Již od 1. ledna 2023 musí podnikající osoby a spolky využívat „datovky“. Téměř půl milionu je jich dosud neotevřených. V polovině z nich navíc číhá zpráva od finančního úřadu či exekutora. Není to ale jediný případ nucené digitalizace v Česku.

Autor: Hynek

Článek vyšel 27. března 2024 na Deníku Alarm.

Bude to již více než dva roky, kdy jsem na stránkách Alarmu popsal proces digitálního vylučování, při němž ze společnosti vypadávají ti, kdo nechtějí či nemohou využívat digitální technologie.

V závěru textu jsem popsal, proč by bylo nemoudré realizovat plán povinných datových schránek. Někteří lidé je totiž používat prostě nechtějí, stejně jako nechtějí používat třeba auto nebo mikrovlnku. Upozornil jsem na riziko, že řadu lidí důležité zprávy od státu ve schránkách minou, což je uvrhne do problémů.

Tehdy, v březnu 2022, se ještě počítalo s tím, že datovky, údajně efektivní a praktický digitální nástroj pro komunikaci se státem, budou automaticky založeny všem, které stát vyhodnotí jako digitálně gramotné.

Od takto smělého plánu díky tlaku několika neziskových organizací sešlo. Datovky byly nakonec schválené jako povinný nástroj „pouze“ pro podnikající a právnické osoby. I tak jsme však nyní svědky přesně toho typu problémů, před kterými jsem na základě analýzy organizace Iuridicum Remedium, ve které pracuji, varoval.

Před pár dny totiž Martin Mesršmíd, ředitel Digitální informační agentury (DIA), která převzala agendu datových schránek od ministerstva vnitra, v médiích přiznal, že v téměř čtvrt milionu datových schránek je dosud neotevřené psaní od finančního úřadu či exekutora. „Mě to opravdu děsí,“ vyznal se Mesršmíd pro Novinky.cz.

Jenže zděšení není tak docela na místě. Na budoucí problémy s datovkami totiž neupozorňovaly jen neziskovky. Byli si jich moc dobře vědomi i jejich hlavní strůjci.

Naštvaní lidé, náš cíl

Je květen 2022 a o datových schránkách mluví na konferenci v Hradci Králové tehdejší ředitel odboru eGovernmentu na Ministerstvu vnitra České republiky Roman Vrba. Je to prazvláštní prohlášení, které je bohužel natolik doslovné, že o nějakém nepochopení či vyšinutí z kontextu nemůže být řeč. Vrba mluví o jednotlivých etapách spouštění datovkového tsunami a říká:

„Ti lidi budou buď dobrovolně ty služby používat, nebo v případě OSVČ trošku nedobrovolně. Dostali to od 1. 1. nařízeno zákonem, a to je super jako, co bude: ti lidi budou strašně naštvaní, já si myslím, že budou ale neuvěřitelně naštvaní, jak ty systémy jsou složité, jak jsou nepřehledné. A myslím si, že to je na tom to úžasný, že tím, že budou naštvaní, ti občané, klienti, rovná se voliči, tak skutečně vyvinou ten tlak a my se posuneme velmi rychle dál. A to si myslím, že je velmi pozitivní na závěr říct, že eGovernment se v následujících letech určitě posune někam dál a lépe.“

Ano, čteme správně – Vrba zde přiznává, že neschopnost státu dosáhnout vzývané digitalizace a zatraktivnit ji pro občany je natolik enormní, že zkrátka není jiná cesta než používání digitálních nástrojů občanům přikázat.

Vrbova predikce byla správná: lidé z datovek zrovna nehýkali blahem. Často jsou přetřásána omračující čísla lidí, kteří si zrušili v loňském roce živnost – to však není zrovna vypovídající údaj, zhusta šlo totiž o lidi, kteří měli přerušenou živnost bez větších ambic se k ní vrátit a povinnost komunikovat se státem digitálně je tak jen popohnala k úplnému zrušení.

Skutečně pobouřeni však byli lidé, kteří prostě nevidí důvod, proč by měli datovku používat: včelaři, zahrádkáři či další profese, kde digitální komunikace se státem nepřináší jen nulový benefit, ale může být i zbytečným nákladem navíc.

Značně rozmrzelí byli také všichni ti, kdo s překvapením zjistili, že z nyní povinného komunikačního kanálu zprávy po devadesáti dnech mizí, nebo ti, kdo zjistili, že jako bonus k celé povinnosti jsou nyní jména a adresy uživatelů datových schránek volně všem k dispozici (o pár měsíců později však došlo po zásahu Úřadu pro ochranu osobních údajů k nápravě).

Finálně zde nyní máme aktuální šedou zónu téměř půl milionu lidí, o kterých nevíme zhola nic. Jen to, že si schránku neotevřeli a o tom, že mají exekuci, se tak dozví třeba až v momentě obstavení účtu exekutorem. „450 000 tisíc časovaných bomb“, nazvali tento stav bulvárně, leč přiléhavě před pár měsíci na iDnes.

Romanem Vrbou očekávaná naštvanost lidí se tak dostavila. Na pocit, že by to bylo jakkoli velmi pozitivní, však prozatím marně čekáme.

Falešná digitalizace a právo na iracionalitu

Digitalizace je bezesporu věc, která může státní kase ušetřit peníze. Je však třeba rozlišovat mezi tím, kdy se digitalizuje stát, a kdy jsou zcela proti své vůli digitalizováni jeho občané.

V Česku jsme bohužel často svědky spíše té druhé, „vnější“ digitalizace, o které ostatně i současný šéf DIA Martin Mesršmíd mluví jako o „falešné digitalizaci“, která může být ve výsledku dokonce horší než pro mnohé dnes již téměř pravěká „papírová“ cesta. „Musíme se zbavit falešné digitalizace, která je předstíraná přes datové schránky. Musíme se dostat ke skutečné digitalizaci, a to je propojení všech agend ministerstev a úřadů na sdílenou službu,“ horoval Mesršmíd v loňském červenci na Seznam Zprávách.

Snaha nahnat občany befelem do digitálních služeb navíc nejen, že generuje nové problémy, zároveň také odporuje řadě dokumentů a prohlášení, které se stát zavázal dodržovat. V Programovém prohlášení vlády, v zákonu o právu na digitální služby, v Informační koncepci České republiky – všude tam najdeme ujišťovací zmínky o tom, že stát zachová „papírovou“ cestu a bude pamatovat na ty, kdo digitalizováni být nechtějí či nemohou.

Tyto dokumenty ale asi nikdo z těch, kdo digitalizují, nečte. Opakovaně se totiž objevují případy, kdy je komunikace se státem možná jen on-line. Například v případě dotačního programu Nová zelená úsporám Light, jehož podání je možné učinit pouze elektronicky. Program je přitom navíc určený pro starobní důchodce a invalidní důchodce třetího stupně.

Datovková blamáž by mohla zástupce státu konečně donutit přijmout fakt, který zaznívá opakovaně od sociologů: že zde zkrátka vždy byla a bude skupina lidí, kteří nebudou využívat digitální technologie. Ať už proto, že nechtějí, či proto, že nemůžou.

Tato menšina tak přitom bude činit bez ohledu na to, jak moc iracionální to bude připadat většině. Ostatně není to o moc iracionálnější než třeba jet několik dní vlakem na místo, kam lze letět letadlem, či strávit několik hodin vařením, přestože si můžu objednat jídlo.

I listování papíry či logování do datovky je otázkou volby. A jako takovou měl stát tuto volbu respektovat – bylo by to totiž ve výsledku možná levnější, než hasit problémy způsobené příliš zbrklou digitalizací a než se děsit „půl milionu tikajících bomb“.

Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog II. organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.