Jak se přestat trápit budoucností s AI (aneb filozofické kroky vedoucí k offline budoucnosti)

Do diskuze o umělé inteligenci přinášíme v rámci rozšiřování obzorů v českém překladu text, jehož autorem je dlouholetý propagátor digitálního minimalismu José Briones. Text nám přijde cenný zejména v kontextu naší dlouholeté kampaně za právo na offline.

Z anglického originálu How To Stop Worrying About the AI Future publikovaného 15. září 2026 přeložila živá dobrovolnice IuRe.

Minulý týden ohlásil jeden z výzkumníků společnosti Anthropic odchod a vzkázal světu hodně temné proroctví:

Jacob Coxon: Lidé vyvíjející AI upřímně věří, že nás může do konce dekády umělá inteligence zabít. Tohle není žádný marketingový trik. Řada manažerů a vedoucích výzkumu se bude ve vyjádřeních pro média spíš držet zpátky, aby zněli příčetně – stejní lidé ale v soukromí vyjadřují značné obavy. Žádná jiná lidská činnost nepředstavuje tak velké nebezpečí.

Ve vláknu na sociální síti X nastiňuje Jacob Coxon celou řadu myšlenek týkajících se AI společností a předpovídá, co nás čeká, pokud nebudeme tyto společnosti regulovat. Zpravodajské weby, politici i obyčejní lidé začali jeho příspěvek rozebírat, trápí se jím a sdílejí jej zejména s ohledem na úzkost, která prostupuje naším současným světem. Otázka, která však většině lidem patrně unikla, zní: „Co bychom s tím měli dělat?“

O dva dny později se s touto otázkou pokusila popasovat Emily Forlini z ekonomického časopisu Fortune. Má v zásadě pravdu, obzvlášť v části nazvané: „Bez dalších informací a podkladů vyvolá Coxon spíš strach než změnu.“ Přesto ale neposkytla nejpraktičtější odpověď na strach z umělé inteligence ve 20. letech 21. století: být offline.

V dnešním newsletteru se pokusím nabídnout částečně historický, filozofický a kulturní pohled na to, proč je být offline jediným útočištěm, které nám ve světě budovaném velkými hráči v oblasti AI infrastruktury zbývá. Ve světě, který je bohužel čím dál horší, zatímco tito giganti nenasytně vyčerpávají zdroje, zanášejí nám mysl a vytváří mezi lidmi nebezpečné propasti.

Není to poprvé

Knihtisk, průmyslové továrny, šílenství kolem automobilů, televize, jaderné zbraně a internet představují několik posledních krizí, kterým jsme jako lidstvo čelili a které měly znamenat konec světa. Je zajímavé, že mají všechny stejnou strukturu (a řešení):

Nová technologie nejdřív přijde a slibuje zázračná řešení
Následně vyšachuje nejzranitelnější vrstvy společnosti
Proti nové technologii se ozve menší hnutí odporu, které však nakonec kvůli nedostatku zdrojů neuspěje
Za čas se nová technologie stane běžnou součástí našeho života
Kvůli této běžné součásti našeho života zakrňují lidské schopnosti
Nakonec získají nejvíc ti, kteří se odmítnou smířit se zavedenými poměry

Všimněte si, že body 3 a 6 spolu souvisí, skutečný výsledek se však dostaví jen tehdy, když se rozhodneme nepřijímat to, co je považované za „normální“. Ti, kteří se novým technologiím postaví jako první, je jen málokdy dokážou zastavit. Jejich včasné prozření se však nakonec stává základem pro návrat k lepšímu lidství.

Podle mě neexistuje lepší příklad, než životní styl založený na automobilové dopravě. Stručně nastíním, jak to bylo:

Když kolem roku 1900 přišla na scénu auta, slibovala rychlost, nezávislost, atraktivní a moderní způsob života.
Rychle však vyšachovala zranitelné: děti, které si přestaly hrát na ulici, seniory, kteří bez auta nemohou naplnit své základní potřeby, a chudé, vzhledem k tomu, že cena aut časem astronomicky vzrostla.
Zformovalo se menší hnutí odporu (Jane Jacobs, první urbanisté/aktivisté), bylo ale přeplaceno a prohrálo proti automobilové lobby.
Z upřednostňování aut se stala nová norma a lidské schopnosti, podle očekávání, zakrněly.
Z chůze se stala vzácnost, což vedlo k aktuálnímu nedostatku pohybu/krizi obezity, vzdálenosti se staly bez auta nepřekonatelnými, komunity se rozpadly, aby udělaly místo nablýskaným Fordům a s tím, jak se komunity hroutily, lokální život se začal uzavírat do sebe. Páni, to je ale potíží…
Ti, kdo jsou ochotní bydlet jinde, ve městech, kde se dá chodit pěšky a kde je dobrá veřejná doprava, nebo jsou to města vstřícná k cyklistům, získávají navrch.

Aby bylo jasno, auta jsou v současnosti užitečná. Sám jedno vlastním a jsem v pohodě s tím, že v něm jezdím. Problém není to, že nějaká technologie existuje. Problém je, když je ta technologie stoprocentně potřeba k tomu, aby bylo možné žít a užívat si normální život. Přitom je zábavné si v tomhle krátkém historickém exkurzu uvědomit, že většinu odpovědí na minulé krize najdeme offline.

Došlo k tomu už začátkem 20. století, když hnutí uměleckých řemesel Arts&Crafts oceňovalo lokální řemeslníky víc než velkovýrobu. Potom s televizí, když rodinám bez televizorů došlo, že je lepší hrát si na zahradě za domem, než se válet před obrazovkou. Poslední dobou se to děje s chytrými telefony, když se digitální minimalisté opět zmocňují svého času a zdravého rozumu tím, že volí hloupé telefony a starší technologie. A bude to tak i s umělou inteligencí, až se offline komunity stanou prvními, kdo bude chránit to, co znamená být člověkem.

Takže, jak na to?

Teď přejdu k nelehkému úkolu definovat filozofii offline života. Neočekávám, že je moje verze všeobjímající a vyčerpávající odpovědí na všechny strasti spojené s umělou inteligencí, ale doufám, že vám následující tři offline zásady pomůžou pochopit a zlepšit vaše fungování v moderním světě.

Moje první doporučení a zásada zní, vnímat fyzický svět jako nejpříznivější prostředí pro lidský vývoj. Tenhle nápad mě poprvé doslova praštil do hlavy na procházce se psem. Když jsem míjel fotbalové hřiště, strefil mě balón. Hodně to bolelo. Ironické na téhle události je, že jsem zrovna poslouchal podcast. V myšlenkách jsem byl, jednoduše řečeno, úplně mimo realitu a moje mysl se vznášela kdesi v digitálním éteru. Uši jsem měl místo na své okolí nastražené na hlasy, nahrané kilometry daleko.

Annie Murphy to dobře shrnuje v pasáži z knihy The Extended Mind:

„Když se věnujeme fyzické aktivitě, náš zrak se zostří, obzvlášť pokud jde o podněty na okraji našeho zorného pole. Tato změna, k níž dochází i u zvířat, dává z hlediska evoluce smysl: zrak je citlivější, když aktivně zkoumáme své okolí. Když naše tělo odpočívá – to znamená sedí klidně na židli – tato zvýšená zraková ostrost se sníží.“

Potom, co přijmeme, že fyzický svět představuje nejpříznivější prostředí pro vývoj, musíme se zavázat k tomu, že s tímto světem budeme interagovat bez pomoci technologií. Od 60. let 20. století až dodnes jsme postupně přijímali digitalizaci naší kolektivní lidské zkušenosti. Nejdřív jsme dovolili, aby nám někdo jiný v krabici v našem obýváku ukazoval upravenou verzi reality, kterou chtěl, abychom viděli. Ovlivňovalo to naše volby, myšlenky a přání. Následně jsme digitalizaci dál umožňovali s počátky osobních počítačů. Nakonec teď svět pozorujeme a interagujeme s ním prostřednictvím kapesního přístroje, který filtruje všechno, co děláme.

K tomu, abychom filozofii offline života skutečně přijali, se musíme do světa aktivně zapojit, ne jej pouze pozorovat. To se stane, když slyšíme zpěv ptáků bez sluchátek v uších, když necháme na tělo působit chladný ranní vzduch, a necháme mozek dojít k vlastním závěrům dřív, než nám nějaká technologie myšlenky vyloží, přefiltruje, zabalí a optimalizuje.

Přímé zapojení se vztahuje i na netělesné zážitky. Je nutné, abychom se ponořili hlouběji do původních zdrojů moudrosti – knih a starých kulturních příběhů. Vyzývá nás, abychom si informace sami vyhledávali a ověřovali, místo abychom politiku, kulturu nebo vědu přenechávali lidem na TikToku, jimž jde jen zřídkakdy o pravdu. Tyhle zkušenosti jednoduše nemůžeme získat, když marníme čas sledováním lifestyleových reelsek našich přátel na Instagramu. Vyžadují naši pozornost, která je měnou offline světa.

A konečně se dostáváme ke třetí zásadě: komunita jako Gestalt. Němečtí psychologové (Koffka, Wertheimer a Köhler) ve 20. století správně upozornili, že určitý předmět vnímáme nejdřív jako celek, než jej rozebereme na jednotlivé části. Zjednodušeně řečeno, když někoho potkáme, nejdřív se zaměříme na jeho obličej jako celek spíš, než na jednotlivé rysy.

To vysvětluje, proč mnozí lidé považují umělou inteligenci za odpudivou. Když se s ní setkáme, nevidíme důmyslné rozhraní, které prodávají OpenAI nebo Anthropic. Místo toho vnímáme situaci, kterou kolem nás vytváří a do níž nás zasazuje. Cítíme odstranění lidského úsudku a zploštění kultury. Všímáme si, že nedisponuje tělesnými signály nebo „duší“. Víme, že ničí naše prostředí a zhoršuje naše psychické zdraví. Tohle všechno intuitivně víme, aniž bychom museli analyzovat jednotlivé domény.

Odpovědí offline světa je tedy spojení s největší kolektivní silou známého vesmíru: lidskou vůlí. Vzhledem k tomu, jak nám zpravodajské weby a výzkumníci tvrdí, jak moc jsme rozdělení, se to může zdát nemožné. Vzhledem k tomu, jak netolerantního nebo necitlivého máte souseda, to může působit směšně. Ale stalo se to opakovaně. Když se lidé spojí offline ve fyzickém světě, bez pomoci technologie, máme vyhráno.

Rozhodneme se spolupracovat pro společné dobro. Rozhodneme se použít spojenectví jako způsob léčby. Stejně jako naši předci si namísto strojů zvolíme jeden druhého.

Závěr

Budování offline budoucnosti nebude jednoduché, chovám ale naději, že kolem sebe můžeme pozorovat její záblesky. Musíme začít vlastním osobním odpojením a přenášet jej na lidi kolem sebe. Letos v létě jsme v New York City byli svědky večírků, setkání a akcí nazvaných Summer of Ludd (Léto ludditů). V Evropě můžeme ve velkoměstech průběžně sledovat rozmach offline klubů. To všechno je ale jen náznak toho, jak může budoucnost bez umělé inteligence vypadat.

Zatímco tahle nová technologie proniká do našeho křehkého světa, očekávám, že ji bude čím dál víc lidí odmítat a vrátí se k rozvíjení dovedností a k úsilí nutnému pro osobní růst, jako za starých časů. Předvídám ne až tak vzdálenou realitu, v níž se rozhodneme objevovat svět bez GPS a virálních doporučení. Očekávám, že si lidé uvědomí, že nepotřebují digitální mocipány, kteří je sledují, analyzují nebo optimalizují. Místo toho nám dojde, že jsme celou dobu potřebovali být v životě víc offline.