Jak mi doba digitální (ne)pomáhá
Často se na nás obrací lidé s tím, jak je ovlivňuje postupující digitalizace. S Vendulou jsme se potkali na jedné z projekcí našeho filmu Digitální disidenti. Zveřejňujeme její dobré i nedobré zkušenosti s digitálními technologiemi, které má jako těžce zrakově postižená.
Autorka / Vendula
Jmenuji se Vendula a jsem těžce zrakově postižená. Alespoň tak to mám uvedeno ve všech svých papírech. A ano, asi to tak je, byť já sama jsem zvyklá být nadstandardně samostatná. Dílem je to povahou, dílem výchovou. A částečně i díky technologiím.
Nebýt toho, že od puberty mám osobní počítač se scannerem a speciálními programy, které mi vše zvětší a mají i hlasový výstup, který šetří mé oči, pravděpodobně bych jen těžko vystudovala. A vlastně bych bez těchto vymožeností asi ani nepracovala a má samostatnost obecně by byla výrazně menší.
Díky počítači (nebo jiným digitálním přístrojům) můžu číst články, poslouchat audioknihy, nakupovat, hledat informace, komunikovat s přáteli, hledat na mapě, kam mám jet atd. Zní to, jako normální život většiny lidí, to ale platí jen do chvíle, než opustíte dveře bytu, kde máte výše zmíněné vymoženosti.
Ven sice s sebou beru tzv. chytrý telefon, ten ale mohu používat jen omezeně. Díky aplikaci Big Launcher, která překryje původní rozhraní a nahradí ho zvětšeným, mohu volat a psát SMS, ale na klasické aplikace či surfování na internetu to nestačí.
A i když mnoho aplikací nabízí jejich zvětšení, užívání a pohyb po displeji je tak nekomfortní, že si rychle rozmyslíte, zda je potřebujete.
Problémy, na které pak v reálném světe narážíte, mohou nastat už na zastávce tramvaje. Ta nejede a nejede a vy si říkáte, že je to divné. Mít možnost mrknout na net, už víte, že došlo k dopravní nehodě a že je rozumné jít pěšky na metro. To je vcelku maličkost, protože se to nestává běžně a taky lze použít selský rozum. Může to ale sloužit jako příklad toho, kdy většina lidí o tom ani nepřemýšlí, sáhne po mobilu a díky informaci se rozhoduje.
Z blízkého koukání do displele bolí hlava i páteř
V čem ale naopak mobil, respektive fotoaparát v něm zabudovaný, velmi pomáhá, je například čtení jízdního řádu, názvů produktů v obchodě nebo například, když jdete na poštu, úřad či do banky, kde už dnes běžně máte tabuli, která určuje, kdo je na řadě. Tady se ale dostávám k jedné zásadní věci. Já sice mám možnost dívat se na tabuli přes mobil, ale není to nic příjemného. Koukat neustále zblízka do nějakého displeje není nic moc. Často z toho bolí hlava nebo krční páteř, oči to přetěžuje a unavuje. Navíc, co když někdo vidí ještě hůře než já nebo vůbec, ale jinak by byl schopen si věci obstarat? Když už máme digitální pořadače, proč nefungují i hlasově? Asi se nějak zapomíná, že mnoha lidem by to pomohlo. Navíc si říkám, co se komu nelíbí na klasické frontě?
Zde se dostávám k nedávné zkušenosti. Potřebovala jsem dojít na Úřad práce. Když jsem dorazila, zjistila jsem, nejen že přede mnou bylo neskutečné množství lidí, ale hlavně, že většina je objednaná. Když jsem se pídila po tom, kde a jak se objednává, bylo mi řečeno, že přes internet. V praxi to znamená, že kvůli malému počtu úředníků a jejich přetíženosti, dojdete-li na úřad osobně, buď se k úředníkovi nedostanete vůbec a nebo, budete-li mít štěstí a celý den k sezení v čekárně, dojde na vás řada někdy v závěru pracovní doby. A samozřejmě i zde je lístečkový systém.
Bez apky se nic nedozvíte
Další částí života, ve které narážíte na nemožnost používání moderního digitálního světa, je komunikace s ním. Máte sraz s někým blízkým a dotyčný má zpoždění, sraz ruší nebo mění čas a místo. Píše vám do nějaké apky a automaticky předpokládá, že se k vám informace okamžitě dostala. Jenomže ono ne a tak vy jak trubka čekáte, koukáte na hodinky a pak zvednete telefon a druhá strana je takřka dotčená, proč jí obtěžujete, vždyť vás o změnách informovala.
Což o to, své blízké lidi naučíte, že opravdu musí po staru psát SMS nebo volat, ale když například cestujete někde po světě, může vás tento předpoklad druhé strany dostat i do nepříjemné situace. Nejednou se mi stalo, že jsem někde rezervovala ubytování, které mi přes aplikaci psalo, že bydlení se nekoná. Když se to dozvíte až s příjezdem na místo, uprostřed noci v nějaké zemi, kde se nedomluvíte, může to být celkem dobrodružné…
Pokud se ještě vrátím k blízkým vztahům, tak za posledních pár let vnímám dvě věci. Jednak to, že i s těmi nejinteligentnějšími lidmi v mém okolí se stává, že něco vyprávíte a oni vezmou mobil do ruky a beze slova omluvy nebo vysvětlení o neodkladnosti jednání nutkavě čtou zprávu či notifikaci, která evidentně nepočká. To je ale spíše povzdechnutí než reálný problém.
Co je ale nepříjemné je fakt, že jste mimo debatu, protože jste byli v práci, pak jste museli něco zařídit a za celý den jste se nedostali ke zpravodajství (nedej bože, aby se vám to stalo více dnů za sebou), a tak, když dorazíte na pivo, jste za mimozemšťana, protože prostě nevíte, co se stalo v posledních hodinách. Navíc, protože se o tom živě debatovalo ve společné konverzaci na Messenger, nechytáte se ani na narážky či fórky. A tak nutně máte občas pocit vyloučení.
Menšina, jejíhož vzniku si nikdo nevšiml
Aby to celé nevyznělo tak, že jsem technofob. Ne, to určitě ne. Chápu, že digitalizace v mnohém usnadňuje život (i mně samozřejmě) a rozumím i tomu, že věci se mění podle většiny. Tak trochu se ale zapomíná na menšinu a na některých místech se s ní vůbec nepočítá. A nebo přinejmenším platíte (přímo či v přeneseném slova smyslu) za to, že jste její součástí, nějakou cenu. Bance poplatek, protože nemůžete používat aplikaci k přihlašování, spoustu času, když jste se někam nemohli objednat předem nebo jste jeli zbytečně na sraz a jistou dávku sociální izolace, když nejste nonstop online.
Pokud se společnost snaží o zrovnoprávnění pohlaví či různých menšin, možná by bylo dobré uvědomit si, že zde jedna menšina vznikla, aniž jsme si toho všimli. Zatím nám žádný zákon neukládá povinnost používat digitální technologie, a tak by asi bylo dobré, aby na toto myslel stát i firmy a svými kroky k tomu občany nenutily.