Co s pětinou nedigitalizovaného národa českého

Poslední data ČSÚ ukazují, že počet lidí vlastnících chytrý telefon zase o něco poskočil. V Česku tomuto trendu odolává už jen zhruba pětina lidí starších 16ti let. Čím méně však lidí s hloupým telefonem je, tím více se ocitají mimo společenské dění.

Autor / Hynek

„Určitě všichni souhlasíme… Asi se shodneme na tom… Málokdo si dnes dovede představit…“ Tak všelijak začínají proslovy na konferencích věnujících se digitalizaci či plamenné řeči politiků, které se snaží pošťouchnout neposlušnou společnost k tomu, aby se víc a víc digitalizovala. Ona magická věta zpravidla končí něčím jako: „že život bez chytrého telefonu by nebyl tak pohodlný“ či „že by se hned po probuzení nepodíval na nová upozornění na displeji“.

Nu, avšak světe div se, i lidé, kteří nemají chytrý telefon, mezi námi žijí. Ještě nedávno to v Česku byla čtvrtina lidí starších 16ti let, dnes je to již jen necelá pětina, jak vyplývá z čerstvých dat ČSÚ. Pokud tedy někoho slyšíte perlit výše uvedené hlášky, je dobré mít se na pozoru, zhluboka se nadechnout a větu si významově přeložit spíše do tohoto sdělení: „Pro mě a lidi kolem mě je zcela přirozené a nutné používat chytrý telefon.“

Pokud jde o konference, dá se toto ignorování základních dat u řečníků přehlédnout jako nepozornost a digitální zaslepenost. Pokud jde o legislativce, lze mluvit o asociální lenosti připustit si, že společnost je co do chování a návyků mnohem pestřejší, než by se z osobní perspektivy zdálo (respektive lze mluvit o neochotě nakouknout do dostupných dat, kterými se v jiných případech všichni zaštiťují a ohánějí). „Nejsem v oblasti elektronizace zastáncem jakéhokoliv nářku,“ volal třeba senátor Goláň před pár týdny v souvislosti s datovými schránkami.

Bez slev, bez informací, zato s příplatkem

Ano, absence chytrého telefonu sice roste s přibývajícím věkem, ale to je úplně nepodstatné. Bavíme se zde o pětině dospělých lidí, kteří mají právo volit, chodí nakupovat a využívají celou řadu dalších služeb. Či spíše chtějí využívat – naplňovat základní životní potřeby a být součástí společnosti je totiž s rostoucím přesvědčením, že vlastnit chytrý telefon je nepsaná povinnost, čím dál obtížnější.

Kdo si spojuje penetraci společnosti chytrými telefony s pokrokem, ten totiž možná nad novými čísly jásá. Realita je ale komplikovanější: lidí bez smartphonu je sice méně, tím více jsou ale vylučováni ze společnosti. Pojďme se podívat na pár těch nejkřiklavějších těžkostí, se kterými se lidé bez chytrého telefonu již dnes potýkají:

• bez chytrého telefonu a tedy bez aplikace jste znevýhodněni při využívání bankovních služeb
• bez chytrého telefonu a tedy bez aplikace dnes často nedosáhnete na slevy, což může způsobovat v současné době problémy zejména nízkopříjmovým obyvatelům
• parkování je pro vás bez chytrého telefonu často nevýhodné, někde je pak chytrý telefon doslova nutností a parkování tedy nemožné
• setkat se lze i s nevylepenými jízdními řády, panuje totiž přesvědčení, že každý si může vyhledat spoj elektronickou cestou: tedy dříve mohl, dnes musí, jak popsal trefně před pár lety publicista Ondřej Vaculík
• zcela odříznuti jsou lidé bez chytrého telefonu od sdílených kol, koloběžek a dalších vehiklů usnadňující přepravu ve městě, které jsou přitom již zhusta spolufinancovány právě městy a samosprávami

Proč nemám chytrý telefon a proč se na tom výhledově nic nezmění

Z tónu článku jste už možná pochopili, že mezi nemajitele chytrých telefonů patří i autor těchto řádek. A skutečně. Písek do digitalizačního soukolí, které nás postupně obepíná pevnou pavučinou prázdných prohlášení o efektivitě, jednoduchosti a užitečnosti, nehází jen starší lidé, pro které může být problém ovládat chytrý telefon z důvodu motorických či smyslových, ale i lidé mladšího věku. Ti se přitom pro nevlastnění chytrého telefonu zpravidla sami dobrovolně rozhodli.

O skupině těchto lidí vychází často fantastické články vytvářející dojem „rostoucího hnutí odporu“, naposledy třeba na New York Times: ‚Luddite‘ Teens Don’t Want Your Likes. I v Česku se k hloupému telefonu často někdo veřejně hlásí, naposledy třeba novinář Jakub Zelenka: Až hloupý mobil mě dostal z blbé nálady. Důvodů pro odmítání chytrých telefonů je spousta: může to být ochrana soukromí či potřeba uklidnit rozjitřenou psychiku v informacemi nahuštěné době.

Publicista Jose Briones nabízí na své stránce přehled těch nejlepších hloupých telefonů, tisíce lidí pak sledují recenze, které o nich točí. Ve svém mailovém zpravodaji nabízí i další rady na digitální minimalismus: doporučuje třeba prohlížeč, u kterého lze mít otevřené pouze jedno okno, radí též kupovat přístroje, které slouží pouze k jednomu účelu a nejsou nijak propojené.

Důvodů, proč nemám chytrý telefon já, je více. Původní obavy o duševní zdraví či soukromí myslím již vzaly za své (ostatně náš pohyb a kontakty jsou podle zákona o elektronických komunikacích sledovány oficiálně státem bez ohledu na to, jaký mobil máme) a vystřídal je obecný kritický odpor a podezíravý vzdor, který se ve mně ozve pokaždé, když do mě až příliš často někdo hučí o tom, že je něco skvělé a báječné, že to je budoucnost a nevyhnutelné. Můj postoj jsem zvěčnil ve filmu Digitální disidenti, který jsme natočili, o tématu jsem již napsal několik článků (třeba tady či v kontextu digitálního vyloučení tady).

Snažím se nicméně neuvíznout a nezaseknout v myšlenkovém bunkru. Nainstaloval jsem si na počítač Signal, se kterým se mnou mohou komunikovat lidé, kteří už mi odmítají psát SMSky. Neodmítám internet (ani elektřinu!): do on-line světa se denně úspěšně nořím přes počítač. Chytrý telefon mě ale zatím žádnou svojí údajnou schopností nepřesvědčil k tomu, abych si ho pořídil. Nemám zkrátka problém nepoužívat on-line navigaci: nemám problém vyrazit někam dřív a případně se doptat na cestu. Nečiní mi ani trable jít občas delší úsek pěšky či využít noční dopravní spoj, než abych si volal Uber. A nestojím ani o to kazit každou zajímavou pochybovačnou diskuzi v hospodě či kavárně tím, že vytáhnu z kapsy internet a najdu zaručenou pravdu.

Svítá na lepší časy – jako už tolikrát

Nemyslím si, že lidí jako jako já aktuálně nějak přibývá. Minimálně statistiky ČSÚ podle věkových skupin to nepotvrzují. Přesto se však zdá, že se něco děje a že rozšíření a především společenské tlačení do chytrých telefonů možná dospělo k hranici svých možností.

Některé banky například ustupují od poplatku za ověřovací SMS a začínají vycházet vstříc lidem s tlačítkovým telefonem: uvědomily si totiž, že víc lidí už do aplikací zkrátka nenaženou. Obdobně lze vnímat rozpory i u obchodů, které komunikají letáky. Zatímco některé se snaží lidi nahnat do aplikací, jiné si uvědomili, že žádný lepší komunikační kanál než leták zatím zkrátka není. Jako nejsilnější komunikační kanál popisuje tištěný leták třeba vedoucí marketingu Penny v jednom z posledních čísel časopisu Marketing a Media. Obdobné je to třeba s katalogy dovolených. Někteří je již netisknou, Čedok na ně ale naopak nedá dopustit a klade na jeho vydávání stejnou důležitost.

Představa, že se vše přesune do on-linu, respektive do chytrých telefonů, je tedy zdá se naivní. Papírové komunikační cesty nezmizí, stejně jako digitální hodinky nevytlačily ty klasické, auta nevedla ke zmizení koní, letadla nepřinesla zánik parníků a čtečky nenasvítily cestu na rozloučenou papírovým knihám.

Jde nyní jen o to, jak se k existenci těchto dvou světů (tedy digitálního a analogového) postaví veřejný a soukromý sektor. Na úrovni státu máme sice řadu deklarací, které teoreticky zajišťují občanům, že k tomu aby byly občany, chytrý telefon nepotřebují, realita je však leckdy odlišná – ostatně chuť zdigitalizovat každého občana jsme mohli vidět v nedávném boji o povinné datové schránky, v rámci kterého šéf eGovernmentu Roman Vrba z Ministerstva vnitra prohlásil, že nic jako „dobrovolnost v eGovernmentu prostě neexistuje“. V soukromém sektoru se též setkáváme s manifestovaným respektem ke všem, kdo nechtějí mít k ruce přirostlý mobil, i tam je ale digitalizační tlak a tedy pohyb zcela opačným směrem značný.

Budoucnost ukáže, zda jako společnost skutečně myslíme na všechny ty, kteří z různých důvodů chytrý telefon nemají, či zda ve skrytu duše spíše tajně čekáme na dobu v horizontu pár dekád, kdy všichni tito lidé vymřou a nastane skutečně ona vytoužená, chytrá budoucnost. Ani tato sázka však nemusí vyjít: počítá se v ní totiž s tím, že všichni ti, kdo umí s chytrými telefony dnes, s nimi budou umět i za dvacet let, a hlavně, že se za dvacet let stále chytré telefony používat budou.

Osobně bych si nevsadil ani na jedno.