Aplikace Jakuba Šofara

Jaké to je dostávat v roce 2021 výplatu v hotovosti? Proč o to někdo vůbec usiluje? To se dozvíte v textu od Jakuba Šofara.

Autor: Jakub Šofar

Akt 1: Volají mi z ekonomického, že můžu. Je 10. (nebo nejbližší den před či po) v měsíci, na schodech potkávám kolegyni a jdeme si spolu pro výplatu. V hotovosti. Jako poslední mohykáni. Zatím to jde, zatím jsme pokusům změnit to, dostávat plat na účet, odolali. Možná proto, že to už máme za pár, takový bonus pro nejstarší zaměstnance. I když kvůli nám musí jít někdo do banky „vybrat papír“. Podepisuji převzetí, nepočítám, ale dávám si přeložené bankovky do pravé zadní kapsy kalhot. Mám z toho dobrý pocit. Zpředmětnil jsem svoji práci, dostala hmatatelné rozměry, na něž si můžu sáhnout (i třeba čichnout). Prolomil jsem Marxův vzorec odcizení. Jsem už starší muž, o němž si všichni myslí, že ničemu nevěří. Ale je to úplně opačně.

Akt 2: Jednou za rok jdu platit hotově do Jungmannovy ulice za plyn. Jednak to mám jednou za dvanáctkrát, jak by řekl pan farář, jednak jde o sociální akt, díky kterému vidím i jiná pracoviště, postavy a příběhy. A hlavně, tento způsob platby je umožněný. Trochu tak naplňuji onu nejzásadnější větu jednoho amerického příbuzného, který tvrdí, že nejdůležitější je sledovat peníze. To že je odpověď. Mnohé otázky jsou pak zbytečné. Nerozumíš-li událostem, sleduj tok peněz. Pak mi po čase přijde dopis, že dlužím za plyn. Vezmu si doklad a jdu znovu do Jungmannovy ulice. Paní za sklem se omlouvá, že to mám vše samozřejmě v pořádku, ale počítačový systém bohužel tenhle způsob platby nezachycuje, takže vás vyhodí jako neplatiče. Měl byste to platit průběžně přes internetové bankovnictví, a vyvaroval byste se zbytečných problémů. Ale to bych se pak s vámi nikdy nepotkal, imituji žert. Dělám zbytečné problémy. Počítačové algoritmy pracují s kategorií „obecné“, možná i „zvláštní“, ale kvůli té „jedinečné“ se nebudou přece zesložiťovat. Protože jednoduchost je příkaz této stále složitější doby.

Ad 1) Zeptáte-li se mě, proč odmítám dostávat plat na účet (přestože ho mám) a proč odmítám platit bankovní kartou (přestože ji mám), moje odpověď zní: Protože. A není to žádné infantilní pruzení, ale zcela pragmatický postoj v situaci, kdy každé vysvětlení se stává zrnkem střelného prachu pro nějaké opinion-makery a počítačové mágy. Nemám iluze o tom, že informace o mě všeho druhu někde existují, cirkulují, jsou komparovány a směňovány (viz ty telefonáty různých obskurních firem a agentur), ale mám-li možnost kvalitu a počet těchto informací nezvětšovat, pak to dělám. Komu je co do toho, jak nakládám se svými penězi, proč by to měl někdo vědět. A pokud jsem přesvědčen, že žádné mé konání nepřekračuje zákony tohoto státu, této společenské smlouvy, jejíž smluvní stranou jsem i já, pak jsem se zcela svobodně rozhodl, že, pokud to půjde, budu platit v hotovosti, i za cenu toho, že na některé produkty či služby nedosáhnu (a samozřejmě i s přijetím toho, že mohu být okraden či z bankovek nakažen). I neuspokojení lidských potřeb je důležitou složkou našeho života.

Možná, říkám možná, to celé začalo díky americkým filmům, kde platba kartou je ihned kdekoli a kdykoli zachycena. Nebo zablokována. Pokud je to někomu divné a nepochopitelné, pro mě je zase divná a nepochopitelná potřeba „dosahování adrenalinu“. Ale warum nicht?! Nošení hotovosti po kapsách a platba cash je taky takový adrenalin.

Ad 2) Absolutně nevěřím na teorie spiknutí, tedy že likvidace hotových peněz a jejich postupné nahrazování „digitální“ nápodobou je bodem plánu na převzetí vlády nad světem, k čemuž teď výrazně pomáhá Klaus Schwab svým Velkým resetem, tou obnovou po pandemii, v němž se jeden z hlavních bodů týká i digitalizace měn. To na jedné straně. Na druhé straně si však nemohu pomoci, ten stále menšící se stádec „hotovoplatičů“ se začíná podobat těm nejméně zvýhodněným (subaltern), což je výraz, se kterým pracují postrozvojová studia. Kdokoli může namítnout, že ti „opravdoví“ subaltern jsou ve zcela jiné finanční situaci než já, že je to zase ten západní pohled na věc. S dovolením, mluvím zde o „technické“ rovině, projel jsem pár zemí světa, včetně Indie (Bombaj), a tam i ti hodně chudí, kteří toho vlastní velice málo, mají mobil a platební kartu, protože to je pro ně důkaz jejich bytí, je to vstupenka do společnosti, je to pro ně základní potřeba. Jejich vlastnění je schopno i zahnat hlad. Je to jedno z kouzel postmodernity světa – všem vysvětlit, co nutně potřebují. Po našem: o čem je tento svět.

Kdo hraje do tance se spiknutím, sleduje úplně jiné cíle. Tohle je mnohem jednodušší, a to už opakované slovo je podstatné. Čím více se máme líp a čím více máme na sebe čas, tím větší máme se sebou problémy. Zatímco pro naše privátní problémy příliš možností řešení neexistuje, vynahrazujeme si to alespoň snahou o „polepšení“ toho, v čem žijeme. O práci s velkým souborem dat, což není nic než lidská společnost. Zjednodušit, zracionalizovat, zefektivnit, zabezpečit, to vše je v podstatě jen převlečená lenost nás všech. A výsledkem ušetřeného času, financí (ale i myšlení, emocí atd.) je „užívání si“. To jsme si to užili, říkáme, a nevíme moc, o čem to vlastně mluvíme… My sami chceme ty obrovské změny, to vyvolává naše poptávka, na kterou odpovídají experti čím dál tím větší depersonalizací. Zdigitalizovat tři rozměry na dva, a ještě to celé zkomprimovat. Kódy, piny, vlny, nuly a jedničky. A aplikace.

K té postupné proměně světa není třeba žádná velká organizace, i české národní obrození zažehla „parta“ lidí, kteří se tak rozhodli ve správné chvíli. Ostatně daleko více různých změn má kořeny v původně zcela marginálních nápadech. Záleží na kontextu. Možná právě to je to nejoriginálnější spiknutí, tak nějak mimochodem. Kvůli parametrům, které zrovna akorát pasují. Paní Nováková říkala že… se změní v: moji voliči říkají že…, aby to nabylo podoby: naším národním zájmem je… Takhle obyčejné to je. Pak stačí jen několik expertních vyjádření, bez nutnosti politické shody, vyjádření bez jakékoliv odpovědnosti.

Vítejte v Brave New World (název Huxleyova románu je v češtině nepatřičně překládán jako Konec civilizace). Na rozdíl od současnosti, kdy je stále ještě považován za dystopii, se promění, pokud to takhle bude pokračovat, v utopii. Protože takový svět vlastně chceme. Skoro všichni.

Platím hotově, dokud to jde, papírové peníze jsou pro mě ještě zárukou, že to jsem já. Nezdigitalizovaný. S bolestmi, s radostmi. Plastovou kartičku nic nebolí, nic nevyděsí, nic ji nerozesměje. Snad se jen trochu ulepí, když ji někdo netrpělivě žmoulá v ruce… Nechci být sám sobě aplikací!

Jakub Šofar