Pošlete už na ně někdo paní Zubatou

Autorka: Helena Svatošová / IuRe

„Pošlu na tebe sociálku!“, slyším občas od svých dětí. Ani nevím, kdy a jak tohle nevážně (doufám) míněné vyhrožování v naší rodině vzniklo. Pracuje ovšem s konsenzem, že OSPODy (orgány sociálně-právní ochrany dětí, zkrátka sociálky) tu jsou proto, aby v prvé řádě chránily děti, a to i před jejich rodiči (třeba když nechtějí dětem zrovna povolit online hry – tak jako u nás, anebo v podstatně jiných případech). Sociálky v podobě paní Zubaté z Kolji jsou pak v povědomí veřejnosti tradovány jako ty, kdo hledí na blaho dítěte ad absurdum a jsou proto občas „příliš aktivní“. 

Je tu ale oblast, ve které je ticho po pěšině. Budu ráda, jestli se pletu, ale pozornosti orgánů ochrany dítěte uniká účinkování dětí v různých pořadech, jako je Výměna manželek a podobně. 

Statisíce lidí tak mohou detailně nahlédnout na rodinné zázemí, zdravotní stav či různě nedůstojné situace dětí, jejichž rodiče se rozhodli vydělat si nějakých pár tisíc v tomto druhu televizní zábavy. Ptal se někdo starších dětí, zda se chtějí natáčení zúčastnit? Mohli svobodně odmítnout? A jak si poradí s dokumentem, díky internetu nesmrtelným a nesmazatelným,  až budou starší a někdo se jim to rozhodne připomenout?

Nasnadě je tu strašák kyberšikany. Mezi českými dětmi je rozšířená; podle výzkumů jí zažilo přes 60% dětí. Tolerance k veřejnému shazování méně úspěšných či nějak se vymykajících lidí coby prvního stupně šikany je bohužel obří. I na tom má podíl masová televizní zábava v době svého největšího vlivu – pamatuji si třeba, jak nepříjemná mi byla „superstarská“ Hvězdná pěchota a jak překvapující bylo, že jen málokdo se nad vysmíváním se neúspěšným adeptům SuperStar pozastavil.  Tady někde jsou kořeny tohoto dnešního nedostatku noblesy – zábran se bavit na úkor méně úspěšných – i aktivní účasti na různém online vysmívání či pronásledování.

Zajímalo by mne, zda existují nějaká pravidla a pojistky pro účinkování dětí v takovýchto dokumentech, které jim mohou později sakra znepříjemnit online život.

Úřady práce u nás, co vím, dobře hlídají práci dětí ve filmovém a podobném průmyslu. Ale  takovéto vpodstatě bezplatné účinkování v reality show, dokumentech nebo online videích rodičů je zdá se, zatím mimo pozornost těch, kdo mají na práva dětí dbát. „Sociálky“ mají mnoho měkkých nástrojů jak ohroženým dětem pomoci. Minimálně na velké televizní stanice mohou úřady dosáhnout a vynutit si podmínky, které dětem poskytnou potřebnou ochranu. 

Příkladem mohou být zásady jedné režisérky dokumentárních filmů, které popisovala v rozhovoru o metodách své práce. Jsou jednoduché – děti do školního věku v dokumentu vystupují se souhlasem rodičů, starší děti si mohou rozhodnout, zda chtějí u natáčení být. Ne vždy jsou situace takto jednoduché, ale z něčeho se vyjít musí. Neobstojí námitka, že dnes i děti samy o sobě zveřejňují na sociálních sítích či vlozích ledacos. Jednak se už začíná nechtěná online historie dětí řešit (často samotnými odrostlými dětmi, které při vstupu do online světa s nevolí zjišťují, co tam o sobě již vidí) a jednak je dost jiná situace, kdy z účinkování dítěte v často smutných rodinných poměrech natvrdo těží komerční televizní stanice.

Bylo by dobré, kdyby se na právo na soukromí dětí začalo v tomto kontextu ptát víc lidí. Je skvělé, že práva dětí vystavovaných ve Výměně manželek a podobných na lidské mizérii parazitujících projektech začali  řešit v Kanceláři veřejného ochránce práv. U dětí by se nemělo všeobecně tolerovat nahlížení do životů v podobě takovéto lidské ZOO.