Sledovat přes mobil polohu dítěte je jednoduché. Přestat s tím může být mnohem těžší, říká psycholožka

Zuzana Pavelcová je psycholožka a terapeutka. V institutu Re-life, který spoluzaložila, se od roku 2016 věnuje digitálním závislostem a zdravému užívání internetu.

Autor / Hynek

Nedávno jsi na jednom semináři prohlásila, že když rodič přestane sledovat, kde se dítě zrovna nachází, je to v současné době něco jako přechodový rituál, vstup do dospělosti. Ta zásadní otázka leckdy už podle tebe není, zda dítě začít skrz aplikaci sledovat, ale kdy s tím přestat. Proč rodiče své děti takto sledují?

Je to zajímavý trend, který běží už asi dlouho, ale z hlediska psychologie mi to v poslední době přijde čím dál zajímavější, všímám si toho v praxi. Je to pupeční šňůra, kterou je pro rodiče těžké pustit. A blbě se o tom diskutuje, protože ta úzkost mnohých rodičů je příliš velká. Často navíc mají reálné příklady, kdy se jim sledování dítěte vyplatilo – nebo z jejich pohledu vyplatilo…

Jak na sledování reagují samotné děti?

Bavíme se hlavně o době dospívání. Kdy tématem je odpoutávání se, přechod z dětství do dospělosti a ta technologická možnost sledovat polohu tě vlastně udržuje v dětství – ale zároveň už dítě nejsi. Míříš do samostatnosti, kterou od tebe společnost, rodiče, škola, čekají, ale tvůj mobil a ty s ním jsi pod dohledem.

Děti mnohdy neví, co si z toho vybrat. Setkávám se s tím často: je to takové držení za nohu. Buď samostatný, ale ne úplně. Je to pro dítě dvojaká zpráva: věříme ti, ale ne moc, měl bys riskovat a nebát se, ale vlastně trošku jo.

Uber nedávno představil službu Uber for Teens. Děti si v rámci ní mohou objednat jízdu taxíkem a rodiče zároveň můžou sledovat polohu vozu. Není ten strach rodičů z nebezpečného světa podporován i podobnými marketingovými akcemi?

Samozřejmě, že vůbec to umožnění funkce sledování hraje roli. Rodič si to prostě radši pro jistotu zapne. Ale neřekla bych, že je to jen marketing. Vnímám to sledování jako určitou formu komunikace: rodiče o dětech v době dospívání přestávají mít takový přehled, unikají jim do jiného světa, tráví víc času s kamarády, nechtějí se rodičům tolik svěřovat.

Pro rodiče je těžké s nimi mluvit, navazovat ten vztah v dospívání nově, tak sledují. Zjednodušeně se to dá popsat jako: ty mi nic nechceš říct, ty na mě kašleš, tak alespoň takto o tobě vím.

Takto nad tím přemýšlím, ale není to jednoznačné ani vyloženě negativní, že by kvůli sledování děti nedospěly. Ale v kontextu dospívání to nějakou roli má: i děti totiž často mají přístup k tomu, aby sledovali polohu rodičů, takže vlastně: kdo koho sleduje? Kdo koho vychovává? Kdo určuje pravidla? Sledování zakládá na takový vztahový chaos.

Dětí ví, že jim sítě neprospívají

Vzájemné sledování polohy je jedna z věcí, které se v roce 2016, kdy vznikl váš institut Re-life, v takové míře neděly. Co ještě se od té doby změnilo?

Je potřeba říct, že určitě přibývá dětí, které technologie užívají problematicky a potřebují už nějakou terapeutickou intervenci – ale zároveň o nějakém exponenciálním růstu mluvit nelze. Co se děje je to, že se to téma posouvá čím dál do nižšího věku. Když jsme začínali, byly naše aktivity směřovány na děti ve věku 12 či 13 let.

To už je dnes totálně pozdě. Dnes má smysl edukovat rodiče dětí v první třídě či spíše už v mateřských školách. My jsme na školky měli zaměřený jeden projekt a ty nezdravé návyky používání obrazovek se dějí už v předškolním věku.

Zároveň je ale potřeba říct, a to je pozitivní, že i děti se staly v jistém smyslu otrlejší. Zaujímají k sociálním sítím postoj, některé třeba takový, že je to už tolik nezajímá. Často už tolik nejde o lajky, o zhlédnutí. Děti jsou informovanější a přemýšlí o tom. Ví, že jím sítě neprospívají, pracují s tím a zahrnuli to do celkového přemýšlení o svém zdraví.

Znamená to, že se na těch sítích chovají nějak uvědoměle, nebo že tam prostě nejsou a víc využívají jiné komunikační nástroje?

To bych neřekla, pořád je zajímá to, co jejich vrstevníky, tedy mainstream. Ale když se s nimi bavíš, říkají, že to není zdravé… Ale to samozřejmě neznamená, že to přestanou používat, jsou dospívající, potřebují zapadnout, porovnávat, pochopit, jak spolužáci přemýšlejí.

Ale ví, jak fungují algoritmy, ví, že se tam něco nabízí, že někdo chce formovat jejich chtění. Ale po dospívajících nemůžeme chtít, aby sami od sebe svůj život na sítích omezili. To vnitřní rozhodnutí přichází mnohdy až s dospělostí.

Nezdolatelný obr internet

Takže upozorňovat děti na to, že tráví příliš času s mobilem, je spíše k ničemu.

Zrovna včera tady u mě byla holčina, která samozřejmě ví, že když se bude koukat na způsoby jak hubnout a jak jíst zdravě, držet si linii, že to pro ni nebude dobrý.

Ale jak to má vypnout, když tam jsou všichni kámoši? Je to teď pro mě velká otázka, jak to téma vlastně komunikovat. Protože mám pocit, že se z používání technologií stává další z řady věcí, kterou by nějak měli řešit rodiče a kterou dospívající dělají blbě.

Jenže pokud nemůžou dělat nic děti a pokud to nezvládáme ani my rodiče, je v této rovnici tedy vůbec někdo, kdo s tím něco dělat může?

Nejsmysluplnější je opravdu ta regulace z vrchu, díky které se trošku vyviní jak ti dospívající tak rodiče.

Samozřejmě to neznamená, že bychom měli rezignovat na osobní vybavenost, znalosti a mediální výchovu, ale s tím si nevystačíme. Sítě a internet jsou obr, který je příliš velký na to, aby ho člověk sám nějak zdolal.

Článek vyšel 19. prosince 2024 také na Médium.cz.

Článek vznikl v rámci projektu Rodina a digisvět za přispění prostředků státního rozpočtu ČR z programu NDT Rodina Ministerstva práce a sociálních věcí.