Zkusili jsme si pohrát s placenou verzí nástroje PimEyes. Ten umožňuje podle zadané tváře nalézt fotky, jejichž existenci bychom nejraději vytěsnili.

Autor: Hynek

Následující text byl součástí většího článku publikovaného v prosinci 2023na Deníku Alarm: Nemám co skrývat. Používejte Signal a nefoťte se na vánočních večírcích.

Stejně jako je důležitá anonymita hlasování u samotných voleb, je důležitá anonymita i u demonstrací či jiného občanského projevování. Někdo sice dává své politické názory a volby rád na odiv (nejčastěji důsledným měněním profilových obrázků na sociálních sítích), tuto zálibu však nesdílejí všichni. Právě anonymita, respektive pocit, že něco je pouze naše a ne všichni o tom musí vědět, nám dovoluje být sebou samými, bez ohledu na to, co se zrovna společensky hodí a co je přijatelné. „Kdo nemá co skrývat, není ničím,“ opakuje ve svých textech americká teoretička Shoshana Zuboff.

Ukázalo se to i v letošním celoevropském výzkumu, kterého se zúčastnila i téměř tisícovka mladých lidí z Česka. Téměř dvě třetiny z nich by dle výsledků nesouhlasily se ztrátou anonymity digitální komunikace. Za hodně důležitou pak označilo anonymitu přímo při politických aktivitách či občanském aktivismu 21 procent lidí, 29 procent pak za důležitou. Bohužel, právě anonymita je to, čeho se v současné době na živých demonstracích – a zdůrazněme, že je jedno, za co či proti čemu – zásadně nedostává.

Všichni jsme ztratili tvář

Hlavním důvodem jsou pokročilé systémy na rozpoznávání tváří. Mluví se o nich zejména v souvislosti s Čínou, ale i na leckterých místech v Evropě se kamerám s funkcí rozpoznávání tváře daří na výbornou. V Česku máme zatím systém Digitální podoba osob. V podstatě jakákoliv fotografie tváře může být v rámci tohoto systému podrobena analýze a může dojít ke ztotožnění, konkrétně ke spárování s občanským průkazem či pasovým dokladem, kterými je tato česká databáze „vykrmena“ (je jich zde téměř 20 milionů). Policie nicméně zatím tvrdí, že tento systém k automatizovanému ztotožňování lidí z demonstrací nepoužívá.

Bohužel, ztotožňovat lidi z českých demonstrací dnes může s určitou mírou úspěšnosti de facto každý díky webové stránce PimEyes. Bez ohledu na to, jak moc hrnete do digitálního prostoru fotky vy sami, na internetu se patrně vaše tvář již někde povaluje. Stalo se totiž smutným standardem, že se vizuálně zvěčňují festivaly, komunitní setkání, ale i demonstrace – tedy setkání ve veřejném prostoru, kde máte jen pramalou možnost ovlivnit, zda vás člověk dokumentující danou akci zahrne do svého záběru, či nikoliv.

Obrázky z těchto akcí se pak ocitají v internetových galeriích či přímo v článcích. A z těchto zdrojů je do obřích databází nasávají právě „vyhledávače fotek“, jako je PimEyes. Po zadání tváře (vložení jedné fotky) vám pak systém vyplivne, na jakých dalších fotkách danou tvář identifikoval. Zatímco databázi ClearView, která schraňuje již čtyři desítky miliard obličejů a aktuálně se úspěšně vyhýbá monstrózním pokutám, využívají primárně bezpečnostní složky, zmíněná služba PimEyes je v určité míře dostupná každému.

PimEeys má přitom podle tvůrců sloužit primárně k ochraně soukromí, tedy k tomu, abyste vy sami zjistili, kde se vaše tvář povaluje, a mohli ji případně odstranit: právě takové užití je ostatně v podmínkách služby vymezeno. Páky na to, zda skutečně hledáte sami sebe, však pochopitelně PimEyes nemá.

Šachové turnaje i laserové úsměvy

Pro účely tohoto článku jsem placenou verzí PimEyes namátkově prohnal několik desítek fotek z demonstrací, které se v Česku uskutečnily v posledních týdnech. Šlo zejména o fotografie spojené s akcemi klimatického hnutí či o obrázky z demonstrací na podporu Palestiny či Izraele. Zhruba u každé třetí osoby mi PimEyes ukázal další fotografie s její tváří. Velmi rychle jsem se přistihl při pohledu na desítky let staré fotografie z mejdanů z období puberty, školních výletů, pracovních team buildingů na laser game, ale i z šachových turnajů. Doslova na pár kliknutí jsem se v některých případech dostal ke jménu dané osoby a zjistil, kde aktuálně pracuje. Dodržme nicméně podmínky PimEyes a pojďme se podívat, jak to funguje, na praktickém příkladu fotek autora článku. Takto to vypadá poté, co jsem do systému nahrál svoji fotku:

Na prvních řádcích vidíme, že systém odhalí několik míst, kde je zadaná fotka umístěná (to umí třeba i Google Lens). Další řádek už nám ukazuje jiné fotky, na kterých je má tvář – za upozornění stojí, že systém rozpozná moji tvář i ve chvíli, kdy je lehce „zprasená“ efektem. U dalších řádků to začíná být ještě zajímavější. Fotka vlevo uprostřed je z jakéhosi večírku letos v Bernu, a pokud mi paměť slouží, nejsem to já. Fotka vlevo dole, kde jsem s kudrnatými vlasy, je naopak téměř dvacet let stará a… jsem to skutečně já. Vyfotil ji jeden spolužák na chodbě školy, nahrál na Flickr a od té doby se nepříliš lichotivý obrázek potuluje kyberprostorem. A spolu s ním desítky podobně nereprezentativních fotek dalších lidí ze školy, kteří jsou dnes váženými ředitelkami organizací, lokálními politiky či novináři.

Do třetice všeho dobrého se podívejme na další řádky. I zde je zřejmá zvyšující se chybovost systému, zároveň zde však vidíme poslední obrázek, který není bez zajímavosti:

Je totiž ze závěrečného vyklízení Autonomního sociálního centra Klinika. To samo o sobě ale není tak zajímavé jako to, že moje tvář je ve skutečnosti zcela nepatrnou částí fotografie. Podíváme-li se na celou fotku (celá fotoreportáž vyšla na Alarmu a je zde), vidíme, že jsem se k celé situaci doslova namanul.

Co z uvedeného rozboru vyplývá? Nástroje na biometrické rozpoznávání mohou být hodně nepřesné – a zároveň až děsivě přesné.

Tak jsem byl na demošce, no a co?

Existence podobného systému bude někoho znepokojovat, jinému bude ukradená. Záleží na tom, jak bohatá je vaše datová stopa. Někdo nenajde na PimEyes po zadání své tváře zhola nic. Záležet bude i na věku. Soukromí si zpravidla váží spíše starší lidé, které už doběhla historie a seznali tak, že fenomenální nápady z puberty (účes, tetování, aktivismus) po dvaceti letech zase tak fenomenální nejsou – nebo nepřipadají tak suprové zaměstnavateli, který si nás před pohovorem proklepává.

Ostatně právník Jiří Matzner v říjnu 2021 pro časopis Euro prohlásil: „Některé firmy nevyžadují od kandidátů žádný životopis, protože zhruba 70 procent z nich je upravených či zcela vymyšlených, radši si personalisté pomocí vhodného softwaru oskenují kandidáta na sociálních sítích. Vidí, kdo přijde, jaké má názory, jestli se vůbec hodí do komunity dalších zaměstnanců, jestli smýšlí obdobně, co preferuje, takže je pak úplně jedno, co řekne na pohovoru.“

U nalezených fotek s vaší tváří nejde ale jen o zabrušování do hluboké historie, které vás diskvalifikuje z pohovoru. Velký počet fotek s vaší tváří umožňuje také generování falešných fotek, které mohou být zneužity k diskreditaci či k vytvoření virtuálního profilu, který bude vytvářet dojem, že jste jeho autory. Již dnes často dochází k vytváření falešného porna a problém se týká i Česka. Spolehlivá ochrana proti tomu přitom zatím téměř neexistuje.

Co s tím? Můžete se snažit nebýt hlavní tváří protestů, vyhýbat se objektivům či nepřispívat do podobných šmírovacích systémů nahodilým šířením a sdílením fotek. Na vánočních večírcích se můžete vyhýbat hromadnému focení, na rodinných oslavách můžete apelovat na příslušníky, ať fotky veřejně nesdílejí. Pokud máte děti a nechcete jim připravit temnou digitální budoucnost, můžete se pustit do nepříjemných bitev a odmítat podepisování souhlasů s focením. Je to možné, ale je to aktivita pro otrlé: jako rodič budete pro školu za otravný hmyz a vaše děti se pak mohou cítit vyčleněné z kolektivu, pokud správně neporozumí tomu, proč stojí při focení v koutě. Opatrnost je na místě také, co se týče tetování. Přímo na kresby na těle a následnou identifikaci se totiž některé systémy zaměřují.